Recenze
David Rock, Stefan Wolff (eds.):

Coming Home to Germany - The Integration of Ethnic Germans from Central and Eastern Europe in the Federal Republic
New York/Oxford, Berghahn Books 2002, 234 s.

Po roce 1945 se projevovala "německá otázka" ve třech základních podobách. Jak překonat rozdělení Německa do dvou států po roce 1949, jak navázat spojení s někdejšími územími přináležejícími k Německu či obývanými příslušníky německy mluvících menšin a konečně jak integrovat do německé společnosti miliony uprchlíků, vyhnanců a vysídlenců. Soubor studií zkoumajících poválečnou "zpětnou migraci" etnických Němců vydalo pod názvem Coming Home to Germany prestižní britsko-americké akademické nakladatelství Berghahn Books v ediční řadě Culture and Society in Germany. Berghahn však systematicky sleduje rovněž témata německé historie (Monographs in German History) a vydává renomovanou revue German Politics and Society.
Konec studené války a bipolárního uspořádání rovněž předznamenal do určité míry "návrat dějin" střední Evropy, zejména jejich novodobé etapy, spojené s poválečným rozdělením Německa a vysídlením skupin etnických Němců, které znamenalo drastický zásah do staletí se formujícího, z hlediska etnické skladby hluboce diferencovaného a komplikovaného prostředí kontinentálního středu. V důsledku rychlého rozpadu spojenecké koalice a navazujícího konfliktu Západ-Východ, nebyly tyto historické změny reflektovány vůbec či jenom zčásti, případně v ideologizované podobě. Recenzovaná publikace představuje příspěvek k současné reflexi poválečné migrace německy mluvících obyvatel zemí střední Evropy jako součásti německé otázky.
Po znovusjednocení Německa v roce 1990 byla evropská politika opětovně konfrontována s fenoménem "německé otázky", která ji dominovala po celé 19. a 20. století. Souvisela mj. s faktem, že nikdy od založení Německé říše v roce 1871 nežili všichni Němci v jednom státě. Což nepředstavuje samo o sobě problém, avšak v případě Německa předznamenává , v kombinaci s řadou dalších faktorů interní a externí povahy, vypuknutí dvou světových válek, jež způsobily nezměrné utrpení obyvatel evropského kontinentu i dalších částí světa.
Ať již je uváděna v souvislostech bezpečnosti, integrace nebo diverzity, německá otázka a její kořeny vždy spočívají v neřešených problémech vztahu národa a teritoria, nepřesně symbolizovaném propojením pojmů německého kulturního národa/Kulturnation jako produktu konceptu německého romantismu a německého státního národa/Staatsnation (s. X).
V období před první světovou válkou byli etničtí Němci (s výjimkou Ruska, kde se nacházeli vždy v minoritní pozici), v dominantní pozici nejen v Německu, ale v celé rakousko-uherské monarchii. Tento stav radikálně změnilo nové mezinárodní uspořádání definované Versailleským smluvním systémem, který vnesl pronikavé změny především do politické geografie střední Evropy.
Vzniklo několik nových nástupnických států, z nichž každý měl na svém území početné německy mluvící menšiny zbavené původního výsadního postavení příslušníků vládnoucího národa. Nejpočetnější byly skupiny etnických Němců v Československu (3, 7 mil.) a Rumunsku (téměř milion). Německé říši byly odňaty některé části území na východě, Horní Slezsko bylo rozděleno mezi Německo a Polsko a tzv. Gdaňský koridor, jímž získalo Polsko přístup k Baltickému moři, odděloval východní Prusko od ostatního území Výmarské republiky.
Soustava rozhodnutí učiněných vzápětí po skončení první světové války sice řešila některé aspekty německé otázky, ale jiné ignorovala a vytvořila nové problémy, jejichž středem byly zejména skupiny etnických Němců (s. 7). Záhy bylo zřejmé, že revizionistickým politikům v Německu se dostalo argumentů, které jim pomohly získat podporu nejprve na domácí scéně ale později také v mezinárodním měřítku (mj. destrukce ČSR).
Druhá světová válka přinesla první velkou vlnu násilných migrací v podobě nacistických osidlovacích plánů směřujících ke konsolidaci etnických Němců v tzv. jádrovém území zahrnujícím zejména západní Polsko, které bylo "etnicky vyčištěno" od veškerých neněmeckých obyvatel (s. 8) a osídleno téměř milionem etnických Němců. Postupně se realizovaly také další plány na "upevnění němectví" v dalších okupovaných zemích, včetně Protektorátu Čechy a Morava. V roce 1941 byli Stalinem deportováni etničtí Němci žijící na území Sovětského svazu na Sibiř a do Střední Asie a návrat jim nebyl umožněn ani po skončení války.
V závěrečné fázi války ocitly se miliony etnických Němců obývající teritoria států střední a východní Evropy na útěku v obavách před odvetou vítězů či byly vyhnány, deportovány a později systematicky vysídleny na základě rozhodnutí Postupimské smlouvy. S. Wolff upozorňuje na zcela nový aspekt německé otázky, kdy miliony lidí zažily bez ohledu na míru individuální viny traumatizující proces ekonomického, sociálního a politického vykořenění a příchodu do prostředí Německa devastovaného válečnými operacemi a okupovaného vítěznými mocnostmi. Wolff uvádí (s.9), že jakkoliv se v průběhu dvaceti let podařilo nově příchozí socializovat v novém domově, německá společnost jako celek nikdy nepochopila utrpení vyhnanců, podobně jako nepochopila historické a kulturní tradice někdejších německých menšin na východě, tvořících aktuální součást německé kulturní identity.
Takto viděno je tedy pochopitelný současný trend, kdy německá společnost jakoby "objevuje" vysídlence, kteří se těší zájmu médií, politiků i společenských vědců, zejména v souvislosti s debatou, která probíhá po roce 2000 o zřízení Centra proti vyhánění v Berlíně. Osudy uprchlíků z "východních území" jsou námětem literárních bestsellerů (G. Grass: Im Krebsgang), dokumentárních seriálů a publikací (mj. K. E. Franzen: Die Vertriebenen). Návazně jsou exponována témata utrpení civilního obyvatelstva způsobeného spojeneckými nálety na německá města, znásilňováním německých žen aj. Obnovující se německá identita tak otevírá cesta k uchopení novodobé historie, kdy Němci nejsou pouze pachateli, ale též obětmi. Sociálně vzato je tato emancipace žádoucí a legitimní, její politické konsekvence v podobě renacionalizace však zůstávají nepředvídatelné.
S. Wolff připomíná v této souvislosti, že vnitroněmecká debata na téma vyhnání a politická rétorika představitelů vyhnaneckých organizací zkomplikovaly proces vstupu České republiky a Polska do EU. Zajímavé je tvrzení, že neschopnost německé společnosti vyrovnat se v poválečné éře a opětovně po sjednocení obou částí Německa s vysídlením přinesla některým vyhnancům a jejich potomkům možnost selektivního výkladu historie, v němž vylučují vše, co deportacím předcházelo. Wolff uvádí, že transfer a vše co následovalo, poskytuje klasický příklad multidimensionality německé otázky, která neztratila nic na své evropské a internacionální relevanci ani v současnosti.
Kniha je souborem studií soustřeďujících se do dvou celků. První část je věnována historické, sociální, politické a právní dimenzi integračního procesu uprchlíků, vyhnanců a vysídlenců ve Spolkové republice Německo. Druhá část přibližuje prostřednictvím rozboru děl krásného umění (v roli média vyjadřujícího povahu výzvy témat migrace a integrace) tranzitivní proces proměny kultury německých menšin v součást národní kultury Německa.
V úvodní kapitole upozorňuje S. Wolff na klíčový význam dobových proměn definice toho, kdo je považován za Němce. V širším pohledu klade otázku: "Co a kde je Německo" (s. 3). Zákon z roku 1913 definující občanství/Reichs und Staatsangehörgkeitsgesetz určoval, že za Němce mohou být považováni pouze potomci německých občanů. Cílem tohoto pojetí zákona krve/ius sanguinis byla podpora a zachování etnických tradic německého národního státu. Dokladem složitosti bylo obtížné hledání odpovídajících anglických ekvivalentů pro tři termíny určující německé právní a politické myšlení: státní příslušnost/Staatsangehörigkeit (příslušnost definovaná jako formální právní vztah mezi občanem a státem), státní občanství/Staatsbürgerschaft (definován jako účastnické členství ve společenství) a národní příslušnost/Volkszugehörigkeit (definována v pojmech etnicko kulturní identity).
Právě na tuto poslední kategorii apelovala nacistická ideologie třetí říše zdůrazňující etnickou loajalitu typu völkisch (ne zcela přesně překládanou jako národovecká), s jejíž pomocí dezintegrovala mj. také loajalitu etnických Němců ke státům, jejichž byly součástí. Zde lze nalézt kořeny poválečného tragického řešení etnických problémů transferem etnických Němců na území Německa. Podněcování stupňujících se požadavků německých národnostních menšin bylo nástrojem nacistické expanze do střední a východní Evropy. Autor upozorňuje, že porozumění vývoje po roce 1945 vyžaduje znalost historického vývoje, který "stvořil" etnické Němce mimo území Německa. Zejména Versailleská smlouva nadále zachovala německou otázku, byť v modifikované podobě.
Novou dimenzi dostala německá otázka po skončení druhé světové války vysídlením velké části skupin etnických Němců ze střední a východní Evropy. Do roku 1950 opustilo svoje domovy (buď spontánním útěkem nebo násilnou deportací) téměř čtrnáct milionů etnických Němců z východní a střední Evropy. Téměř dvě třetiny se usadily na území pozdější SRN. Přes počáteční obavy spojeneckých orgánů spravujících okupované zóny Německa, stali se vysídlenci faktorem ekonomického růstu a přispěli významným dílem k pozdějšímu "ekonomickému zázraku"obnovujícího se západního Německa.
Geopolitická realita dominujících vítězných spojeneckých mocností poskytla do určité míry možnost "zvládnout" německou otázku poněkud snadněji, když pro nic jiného, tak v důsledku její marginalizace v rámci střetu o globální nadvládu a obranu sfér vlivu nadcházejícího bipolárního konfliktu mezi Východem a Západem. Spojenecká okupace německého území a striktní kontrola politických a ekonomických procesů, včetně trvalého rozdělení země a začlenění její západní a východní části do obou mocenských bloků studené války. V tomto období bylo prioritou zahraniční politiky SRN úsilí o získání možnosti emigrace co největšího počtu zbývajících etnických Němců na území mateřského státu.
Jak se v závěrečné fázi studené války pozvolna uvolňovalo napětí mezi Východem a Západem, přicházely do SRN statisíce imigrantů/etnických Němců z Rumunska, Sovětského svazu, ale také z někdejšího Československa, hledající většinou vyšší životní úroveň. Nabízí se hypotetická otázka [Münz 2002: 137] , zda-li by takto spontánně neopustili svoji domovinu také sudetští Němci, v případě, že by nedošlo k poválečnému odsunu. Dějiny však podobná kdyby neznají.
Zůstává nepochybný obdivuhodný výkon, kdy v průběhu poválečných desetiletí dokázala německá společnost přijmout v několika vlnách miliony lidí formálně se hlásících k německé kultuře a jazyku, ve skutečnosti však přicházejících ze zcela odlišného prostředí zemí střední a východní Evropy, často jen s mlhavými představami o cílové zemi a nízkou kvalifikací, včetně nedostatečné znalosti němčiny.
Po roce 1990 usiluje sjednocené Německo o zlepšení úrovně ochrany práv příslušníků německých menšin dosud žijících v zemích střední a východní Evropy. Ani jeden přístup však nezůstává bez problémů , což se týká zejména početné skupiny imigrantů přicházejících z území někdejšího Sovětského svazu po roce 1993 (kdy došlo ke změně legislativního rámce). Výsledky začlenění do německé společnosti jsou u této skupiny výrazně horší vzhledem k tomu, že disponují jen malou znalostí jazyka, případně nedostatečnou kvalifikací, se sociálními důsledky sebeuzavírání (self-ghettoisation). Zhoršující se ekonomická situace SRN spolu s rostoucí xenofobií německé společnosti významně komplikují proces socializace východních přistěhovalců v devadesátých letech.
Z hlediska poznání sociálních procesů integrace etnických Němců ze střední a východní Evropy do společenské struktury poválečného Německa (SRN) lze považovat za nejpřínosnější kapitolu 2 "Střet minulosti a současnosti v individuálních identitách: Případ německých uprchlíků a vyhnanců z východu" autora R. Schulzeho (University of Essex), který se věnuje dlouhodobě a systematicky tématu začleňování/Eingliederung. Stať se opírá o výzkum osobních příběhů poválečných osídlenců zemědělské oblasti Celle situované severně od Hannoveru ( spolková země Dolní Sasko).
Počátkem roku 1945 začali do této oblasti přicházet uprchlíci a vysídlenci z území na východ od linie Odra-Nisa, jejichž počet do dubna 1948 dosáhl výše 42 tisíc, zatímco "starousedlíků" činil 86 tisíc. Ještě v době výzkumu (1991) činil podíl osídlenců a jejich potomků více než jednu třetinu obyvatelstva regionu. Autor konstatuje, že přes počáteční těžkosti ("Zde v Celle jsme neměli vůbec nic-žádné kontakty, žádné peníze, žádný vliv. Byli jsme cizinci-Rucksack Celler- a oni nás nepřijímali,)" (s. 43), docházelo zejména v průběhu šedesátých let a v plné míře v sedmdesátých letech k úplné integraci sociální skupiny označované úředně jako vyhnanci/ Vertriebene nebo dokonce vyhnaní z domovů/Heimatvertriebene. Diference mezi rodilými obyvateli a nově příchozími zcela zmizely (s. 41). V některých místech však zůstávalo místní společenství uzavřeno vyhnancům desítky let a jejich slovní označení jako hanlivé "Polacken". Všichni respondenti vykazovali extrémně detailní vzpomínky na někdejší domov na východě. Dokonce padesát let poté považuje více než polovina utečenců a vyhnanců v oblasti Celle místo narození za svůj domov/Heimat.
Výsledky výzkumu biografických identit (Nachkriegsleben in einem ländlichen Raum)vedeného R. Schulzem naznačují, že zážitek nucené ztráty domova a příchod do zcela nového prostředí zůstává nadále určujícím prvkem života lidí, kteří jím prošli. Tento zážitek působil jako silně motivující faktor cílevědomého budování profesní kariéry (ochota pracovat s velkým nasazením) s odpovídající životní úrovní a obecně sociálním vzestupem.
Mimořádný důraz kladli respondenti na dosažení vyšší úrovně vzdělanosti, ve vlastním životě, ale zejména u potomků. Díky modifikované identitě definují tázaní sami sebe častěji prostřednictvím povolání či osobních zájmů a rodinné sítě. Rozhovory prokázaly, že úplné integrace (ve smyslu vnitřního ztotožnění s identitou nového domova západě) nebylo dosaženo a pravděpodobně se již v prostředí generace pamětníků/Erlebnissgeneration nepodaří (s. 48).
Prožitek ztráty domova na východě v období studené války vyvolával zájem o vyhnanecké organizace/Landsmannschaften, jejichž existenci podporoval Federální zákon o vyhnancích /Bundesvertriebenengesetz z roku 1953 ukládající v paragrafu 96 spolkové vládě povinnost uchovat německé kulturní dědictví uprchlíků a vyhnanců. V rámci toho mělo téměř každé město a městečko SRN s podílem obyvatel z řad etnických Němců svoje "patronátní dvojče" na východě. Nicméně, přes rozsáhlou oficiální podporu (ekonomickou i politickou), zůstávali vyhnanci dlouhodobě vyděleni z obecně přijaté kolektivní historie západního Německa, formované většinovou společností (s. 50). Všeobecně byl přehlížen či dokonce vědomě ignorován fakt, že vyhnanci a utečenci se stali součástí historických kořenů Spolkové republiky , aniž by současně byli inkorporováni do paměti společnosti. Uvedený poznatek má nepochybně určitou souvislost s fenoménem "znovuobjevené" identity sjednoceného Německa tvořící referenční rámec diskursu vedeného od roku 2000 jednak formou vnitroněmecké debaty, jednak v relaci SRN k Polsku a České republice v souvislosti s požadavkem Svazu vyhnanců (podporovaným stranami CDU/CSU) zřídit Centrum proti vyhánění. Postrádám však v této souvislosti sebemenší zmínku o stanovisku židovských organizací ( Jewish Claims Conference aj.), které tento interpretační rámec novodobých německých dějin zásadně odmítají (s tím, že nelze srovnávat systematické vyvražďování židů s preventivním vysidlováním skupin etnických Němců).
Výsledky Schulzeho studie naznačují, že "vyhnanecký faktor" zůstává do určité míry tématem jak vyhnanců samotných, tak německé společnosti jako celku. Ostatně zájem politiků většiny stran v SRN o toto téma skýtá dostatečný důkaz uvedeného tvrzení.
Poněkud netradiční, nicméně přínosná z hlediska "odpolitizování" tématu většinou chápaného jako excellentní politikum je druhá část recenzované publikace, která se zabývá začleňováním kultury německých menšin do národní kultury Německa (The Transition from German Minority Culture to the National Culture of Germany: Art as a Medium to Adress and Express the Chalenges of Migration and Integration).
Kapitoly 7 až 10 předkládají rozbor díla Richarda Wagnera, který emigroval roku 1987 z Rumunska do NSR spolu se svojí ženou, rovněž spisovatelkou, Hertou Müllerovou. Wagnerova díla nalezla v Německu ohlas, jehož kořeny spatřuje D. Rock mj. v "napjatých vztazích mezi centrem (jež představuje v esenciální podobě Wagnerovo nynější bydliště Berlín) a periferií (prostředím rumunských Němců). Nicméně v současném bydlišti definuje Wagner sám sebe jako Středoevropana, neboť: "Střední Evropa tvoří jediný koncept představující ohromnou rozrůzněnost východní Evropy," (s. 129). Wagnerovo berlínské středoevropanství představuje poněkud překvapivé vyústění jednoznačně německé identity, jak o ní mluví v kapitole 8, která je záznamem jeho debaty s editory recenzované publikace
D. Rockem a S. Wolffem . Zde ovšem dodává také důvod, proč si vybral právě Berlín, u něhož oceňuje pravého ducha kosmopolitismu kontrastujícího s představou německého kulturního národa, kterou si přinesl z periferního prostředí banátských Švábů. Oba póly rozdílných prostředí považuje za klíčový zdroj vlastní literární tvorby. Obsáhlá konverzace přináší cenné informace o vztahu obou početných skupin rumunských Němců (banátských Švábů a transylvánských Sasů) k rumunské státnosti a kultuře a nalézáme zde mj. opětovně stížnost, že v "okleštěném" Německu (ztratilo po roce 1945 třetinu celkové rozlohy území) neexistuje povědomí o Němcích žijících mimo Německo (s. 143).
Z hlediska českého recenzenta je ve druhé části knihy patrně nejzajímavější kapitola 13, v níž K. Tonkinová analyzuje jednak zrod sudetoněmecké identity, její vývoj po druhé světové válce v německém prostředí a návazně analyzuje tři díla autorky pocházející z Orlických hor (From Sudetendeutsche to Adlergebirgler: Gudrun Pausewang´s Rosinkawiese Trilogy). Ve stručném historickém přehledu geneze sudetoněmecké identity mj. uvádí, že etničtí Němci v Čechách a na Moravě pociťovali po vzniku Československa v roce 1918 potřebu sjednocení pro obhajobu svých politických zájmů. Dodávám, že z prací českých historiků vyplývá, že ve skutečnosti probíhalo politické sjednocování českých Němců intenzivně již v závěru
19. století a politická polarizace návazně rychle pokračovala.
Tato a další tvrzení naznačují, že autorka poněkud podléhá interpretacím některých německých historiků. Což nemusí být nutně důsledek subjektivismu, ale dlouhodobě malého zastoupení prací českých historiků v akademických knihovnách. Německojazyčná produkce prostě disponuje v akademickém prostředí neskonale výraznějším vlivem. Přestože je Tonkinová prostředí tématu teritoriálně vzdálena (University of Western Australia), obsahuje kapitola některá cenná zjištění, mj. zdůraznění specifiky Sudetoněmeckého krajanského sdružení ve srovnání s ostatnímí landsmanšafty-sudetští Němci si přinesli do nového domova silné vědomí skupinové sounáležitosti a tradiční politický aktivismus. Zde ovšem postrádám detailnější rozbor této specifiky, jak ji například kvantifikoval pomocí hierarchizovaných definičních faktorů nizozemský historik L. de Jong již v polovině padesátých let (The German Fifth Column in the Second World War. London: Routledge&Keegan 1956). V závěru kapitoly autorka konstatuje, že politický faktor identity sudetských Němců v průběhu posledních třiceti let významně ztrácí intenzitu a revival naopak prožívá její dílčí podoba regionálně geografická (místo a zvyky), kterou považuje za mnohem nosnější a trvanlivější (s. 208).
V závěru publikace S.Wolff uvádí, že německé etnické menšiny byly v období mezi dvěma válkami chápány jako bezpečnostní riziko států, na jehož území se nacházely a k roli sudetských Němců říká: "Přestože někteří z nich bojovali v hnutí odporu proti nacismu, jak doma, tak v exilu, významný počet aktivně participoval na německém "válečném úsilí" a byla to právě představa etnických Němců jako páté kolony a "ochotných katanů" nacistické politiky v jejich domovských státech, která formovala postoje obyvatel neněmeckých sousedních států a vytvořila klima, které vyústilo po roce 1945 v masové vysidlování," (s. 222).
Hodnotu publikace, kterou lze doporučit hlubším zájemcům o problematiku etnických menšin zvyšují četné tabulky, u nichž je však třeba vznést zásadní výhradu k tabulce 1.2: Počet vyhnaných, kde se v případě Československa uvádí, že v průběhu vysídlování zahynulo 220 000 osob. Toto je číslo zcela nevěrohodné, s nímž operuje dlouhodobě Sudetoněmecké krajanské sdružení. Představuje to téměř desetinásobek údajů seriozních studií na české i německé straně.
Recenzovaná publikace však v každém případě pomáhá lépe pochopit motivy současného vnitroněmeckého diskursu na téma odsun/vyhnání, stejně jako povahu argumentů, s nimiž aktéři debat operují. Českého prostředí se téma dotýká bezprostředně a vstupuje jako významný faktor do aktuální podoby česko-německých vztahů.
Václav Houžvička